Historie schodišť: od fascinující architektury až po přístupové bariéry

Autor článku Stannah

Historie schodišť je historie samotné dlouhověkosti, neustálé replikace stejné struktury a funkce. A vyprávění příběhu o schodištích je také řešením úkolu spojeného s vyprávěním nekončícího příběhu, který je zčásti historie a zčásti fikce. Schodiště znamenají mnohem více než něco pěkného na pohled!

Zkoumání duality v rámci schodiště není něčím, na co každý den myslíte; možná se zamyslíte nad tím, zda vůbec existuje tolik informací o schodištích? Když pracujete ve společnosti, kde se vyrábějí schodiště, je nevyhnutelné, že budete analyzovat schody a schodiště ve všech tvarech a velikostech, v závislosti na jejich kontextu a funkcích. Než to poznáte, budete si připadat jako velký kontemplátor schodišť, budete buď překvapený jejich vznešeností, nebo nespokojen s tím, jak jsou strmá. Chceme se s vámi podělit o všechno, co se týká fascinujícího světa schodišť!

Schodiště v přírodě

Schodiště lze nalézt prakticky ve všech budovách, ať už jsou starobylé nebo moderní. Ale můžeme je vidět i v dokonalé harmonii s přírodou. Zdá se, že jsme na této struktuře závislí, stejně jako jsme byli závislí na kruhu. Stejně jako když první opice zjistila, že by mohla rozbít ořech kamenem, musel se někdy objevit první stavitel schodišť – člověk, který nejprve položil kámen na kámen nebo postavil žebřík, aby vyšplhal na vyšší místo. Byl ten okamžik momentem Heuréka pro náš druh? Nebo to byl tak zřejmý krok, že různí jednotlivci z různých civilizací, bez jakéhokoli kontaktu, objevovali schodiště jednotlivě? Byla to sama příroda, která jim poskytla náznaky přírodními schodišťovými tvary, které se lidé později pokoušeli napodobit?

Milióny let předtím, než přišli lidé a začali kódovat svět kolem sebe, planeta Země už vytvořila vizuálně ohromující schody sama od sebe, své vlastní. Tyto příklady poskytují odpověď na naši otázku. Stačí se podívat na obraz nádherné obrovské lávky Giant’s Causeway v Severním Irsku – oblasti tvořené asi 40 000 vzájemně propojenými čedičovými sloupy, což je důsledkem starobylého výbuchu sopečných trhlin asi před 50 miliony lety – zde vidíme příklad složitého a propracovaného schodiště v přírodě.

Giant’s Causeway, pobřeží County Antrim, Severní Irsko

Ve skutečnosti mohou přirozeně se vyskytující schodiště poskytovat potřebnou inspiraci pro lidské stavby, od počátku časů. Ale co nás inspirovalo k tomu, abychom začali stavět vlastní? Zjevnou odpovědí je geologické nebezpečí. Koneckonců, vždy jsme museli nacházet řešení, abychom překonali fyzické překážky, když jsme chtěli získat přístup k vyššímu terénu.

Scala dei Turchi, Realmonte, Itálie

A není to tak velký skok, když přejdeme od přirozeně se vyskytujících schodišť k uměle vytvořeným strukturám v přírodě. Stačí se podívat na tato uměle vytvořená schodiště, která dokonale splývají s přírodou a vytvářejí nádherné struktury pro dychtivé pohledy. Po tisíce let, předtím, než byly struktury ve tvaru schodů použity poprvé uvnitř domů, byly tyto struktury postaveny do přírody, aby umožňovaly přístup do vzdálených míst, zejména na horách nebo na ostrovech.

Schodiště nad mořem, Gaztelugatxe, Španělsko, scenérie pro seriál Game of Thrones (Hra o trůny) „Dragonstone“.

Na ostrově Gaztelugatxe v Baskicku ve Španělsku bylo postaveno strmé, zkroucené schodiště s 241 schody, které přivádí lidi až na vrchol ostrova . Na samém vrcholu návštěvníci naleznou poustevnu, která vznikla v 10. století. Poustevna je přístupná úzkou cestou, která protíná pevný kamenný most. „Hra o trůny“ byla natočena v místě s dechberoucí scenérií na pozadí pro ostrov Dragonstone. Taková schodiště zde byla již v dobách starověku; je úžasné, že stejnou jednoduchou strukturu používáme i dnes. Promluvme si o strukturální dlouhověkosti!

A navíc, co nás ještě více překvapí, je naše vynalézavost – schopnost přetvořit a přizpůsobit strukturu podobnou schodům všem různým druhům kontextu a rozměrů a šířit ji na všech kontinentech.

Žádejte katalog

Žádejte nyní katalog schodišťových výtahů zdarma
Tak získáte všechny potřebné informace jednoduše přímo k vašim dveřím.

Získejte katalog hned teď

Od žebříku až po schodiště s dvojitou spirálou

Psaní o takovém univerzálním architektonickém prvku není jednoduchým úkolem, zvláště když se vyskytují schodiště v mnoha formách. Nejzákladnější tvar schodů má formu žebříku nebo stoupajících tyčí. Tyto druhy struktur byly používány od doby neolitu (Templer, str. 13) a byly často stavěny tak, aby působily jako zábrana proti jiným lidem a divokým zvířatům, protože mohly být snadno odstraněny nebo skryty.

Kmeny ze západní Afriky a Panamy stále používají jeden z nejjednodušších a nejstarších typů schodů. Fungují jako struktury oddělující zem od domu; používají se zvláště v tropických zemích, kde si lidé stavějí své chatrče trochu výše nad zemí, aby udrželi své domy v bezpečí před povodněmi. Ale v Mezopotámii a Egyptě se objevily nejdříve přímé jednoduché schody, vybudované tak, aby umožňovaly přístup do vyšších pater (Templer, s. 19). Později, v období klasické antiky, se začala stavět řecko-římská složitá schodiště – vznikla spirálová, klikatá a dvoupodlažní schodiště. Spirálovitý tvar byl ideální pro úsporu prostoru; a přestože nejstarší příklad pochází z 5. století před naším letopočtem, teprve v návaznosti na vlivný Trajánský sloup se tento typ schodů stal trendem v římské architektuře. O staletí později středověcí architekti začali experimentovat s nejrůznějšími dynamickými tvary, ale renesanční umělci se vydali ještě o krok dále. Renesanční umělci a architekti začali stavět větší schodiště a zvyšovat potenciál schodiště jako architektonické struktury, což vedlo k výtečným barokním a manýristickým schodištím, všech s velmi dramatickým objemem (Templer, s. 60).

Zámek Château Chambord v údolí řeky Loiry, Francie (1519–1547).

V době, kdy se zdálo, že schodiště již nemohou být složitější, se objevila schodiště s dvojitou spirálou. Příkladem je krásné schodiště v zámku Château Chambord, údolí řeky Loiry, Francie. Předpokládá se, že bylo navrženo Leonardem da Vinci. Dvojité spirálové schodiště umožňovalo hostům, služebníkům a členům královské rodiny pohybovat se současně nahoru a dolů po schodech, aniž by si křižovali cestu.

Schodiště se rychle vyvíjela z hlediska estetických, architektonických a kulturních cílů. Dokonce to došlo tak daleko, že se schodiště stala symboly, které naplňují náš imaginární svět!

Archetypální schodiště: kráčení po symbolech

Přirozená součást každého člověka zahrnuje myšlenku vytvářet znamení a chápat je. Vytvořili jsme symbolický svět kolem nás; všechno, co stavíme, je součástí společenského a symbolického jazyka. Takže pokud jde o tvar schodišť, jedná se již dávno o archetypy – formy nebo obrazy, které se vyskytují po celé zemi!

Po tisíce let byla schodiště fyzickými reprezentacemi moci, úspěchu a osvícení. Od starověku až po moderní dobu měla schodiště často velmi významnou roli:

• Schodiště mohou symbolicky naznačovat cestu.
• Schodiště by mohlo být místem, které spojuje dvě různé věci: místa, myšlenky nebo stavy bytí.
• Když člověk stoupá nahoru po schodech, je tato cesta pravděpodobně pozitivní;
• Pokud však sestupujete dolů, může být tato cesta negativní, zmatená nebo depresivní.

„Schodiště: Architektura vzestupu“, Oscar Tusquets Blanca & Martine Diot, 2013, zkoumá historii a význam schodišť, od jednoduchých přímých schodišť až po radikální točitá schodiště. Je zajímavé, jak jsme přešli z přímých schodišťových systémů, které naznačují nekomplikovanou cestu, ke spirálovitým nebo zkrouceným schodištím, symbolům moci nebo vysokého postavení, spirituálního povznesení a cesty vzhůru k poznání. Zde je Rembrandtův obraz s točitým schodištěm:

Rembrandtův obraz „Meditující filozof“ (1632)

Na tomto obrazu světlo slunce symbolizuje vědomí filozofa; točité schodiště symbolizuje cestu, kterou filozof potřebuje k dosažení stavu osvícení. V literatuře je báseň T.S. Eliota Ash-Wednesday (Popeleční středa) dalším příkladem opakujícího se archetypálního znázornění točitých schodišť jako cesty k duchovnímu osvícení, a to skrze zkroucené věty veršů, které opakují stejná slova a fráze.

Ve skutečnosti byl akt „stoupání“ často metaforou pro rozvoj lidských poznatků a vědeckého pokroku. Dosažení vrcholu schodiště nabízí širší a komplexnější pohled na svět. Proto je zcela přirozené, že se takový archetypální prvek stal předmětem studia pro mnoho učitelů; například John Templer napsal první teoretickou, historickou a vědeckou analýzu schodišť, která mapuje období od prehistorických časů až po moderní dobu: „Schodiště: Historie a teorie“, 1992, MIT.

Quinta da Regaleira, Sintra, Portugalsko

Renesanční období (14. až 17. století) bylo vyvrcholením elegance a složitosti schodišťové architektury. Toto období znamenalo oživení starověké řecké a římské kultury; umělci a architekti posunuli symbolismus ještě o krok dále. Velká zakřivená a točitá kamenná schodiště hrála prominentní roli. Tato schodiště byla známá jako „schodiště cti“ a byla navrhována tak, aby byl přechod z přízemí do prvního patra, tzv. „piano mobile“ (nebo horního patra) co nejpříjemnější a nejzábavnější. Architekti byli většinou inspirováni divadelními designéry, kteří koncipovali schodiště tak, aby inspirovali pocit síly, úspěchu a osvícení (Templer, str. 128).

O tvar schodišťových systémů se začali zajímat také matematici!

„Nekonečný efekt schodiště“

Okolo roku 1200 objevil matematik Leonardo Fibonacci jedinečné vlastnosti „sekvence Fibonacci“, známé také jako Zlatý poměr Fibonacciho. Sekvence čísel (0, 1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34) vytváří spirálu, pokud je vizualizována. Zlatý poměr byl používán k dosažení rovnováhy a krásy v mnoha renesančních malbách a na sochařských dílech; Leonardo Da Vinci byl jedním z umělců, kteří tento poměr využívali. Téměř každé točité schodiště tvoří tuto sekvenci, což znamená, že když se podíváme z určitého úhlu, dostáváme iluzi nekončícího schodiště.

Schodiště: široce rozšířená metafora ve fikci

Všichni dobře víme, že základní účel schodiště je pouze utilitární: schodiště usnadňuje pohyb vzhůru a dolů, usnadňuje přístup k výše položeným místům. Určitě si vzpomínáte, že na začátku jsme psali o tom, že je zde daleko více zajímavých věcí, které stojí za vidění. Literatura, kinematografie a malířství jsou často zdrojem pro imaginaci související se schodištěm jako takovým a používají schodiště v různých uměleckých příbězích, kvůli mimořádné symbolické síle. Některé z nejslavnějších filmových scén představují významné momenty kinematografie týkající se schodišť nebo jejich okolních prostor, a to proto, aby vylepšily význam scény a inspirovali vznešenost, překvapení, eleganci a krásu!

Schodiště Bramante, Vatikán (1505).

Díky své dualitě mohou tato schodiště představovat inspiraci strachu a hrůzy, a proto jsou často ve scénách s vraždami! Krása schodišť spočívá v tom, že mohou představovat obojí: buď inspirovat svou estetickou radostí nebo nahánět hypnotickou hrůzu!

Alfred Hitchcock, klasika roku 1958: „Vertigo“ (Závrať).

Escher a Penrose imaginární schodiště

Již jsme se zmínili o schodištích v přírodě, a také o schodištích jako symbolech a metaforách přinesených do fikce. Ale co taková imaginární schodiště, která nemohou existovat jako skutečné objekty?

„Relativita“, M.C Escher (1953), a Penrose Steps (1958).

Příroda vždy inspirovala architekty po celém světě k tomu, aby vytvářeli úžasné struktury. Existují však i takové ​​struktury, které se nemohou vejít do přírodních zákonů. Proto matematici hledali místa, kde by tyto imaginární struktury mohly existovat: v malbách nebo ve světech podobných snům. Jedním z příkladů je litografický tisk M.C. Eschera z roku 1953. Nazývá se „Relativita“, protože každý jednotlivý úhel schodiště závisí na poloze subjektu v prostoru. Tyto různé úhly společně vytvářejí imaginární schodiště.

Krátce poté a na základě inspirace „Relativitou“ se objevila dvojice matematiků, Lionel a Roger Penrose; tito matematici představili „nemožný objekt“; tento jev je znám také pod označením „Schodiště Penrose“. Stalo se tak v roce 1958. V roce 1960 Escher reprodukoval Schodiště Penrose jako „Stoupání a klesání“, jako reakci na dvojici matematiků:

„Stoupání a klesání“, M.C Escher (1960).

Schodiště Penrose zobrazuje opakovanou a nekonečnou práci, absolutně bez praktického účelu nebo výsledku. V dopise svému příteli vysvětloval Escher svůj existencialistický pohled:

 „Toto schodiště je poněkud smutné, pesimistické, stejně tak je velmi hlubokomyslné a absurdní. (…) Ano, ano, stoupáme vzhůru a představujeme si, že jsme výš a výše; každý krok je asi 10 palců vysoký, strašně únavný – a kam nás to vlastně vede? Nikam.“

Obrazy ve filmech jsou nejdůležitějšími místy pro imaginární (nemožná) schodiště, protože Penrose schodiště díky tomuto médiu získávají pohyb a dokonce se objevují i ve formátu 3D. Slavný film, který zobrazuje schodiště Penrose, se jmenuje „Počátek“ a jeho autorem je Christopher Nolan; složité prostory ve snovém světě jsou navrženy postavou, která má jméno Ariadne (je pojmenovaná podle postavy z řecké mytologie, postavy spojené s bludištěm a labyrintem). Pro vytvoření vizuálních efektů schodiště Penrose musejí být tato schodiště postavena tak, aby při pohledu z nejvyšší úrovně schodiště směřovala k nejnižší úrovni schodiště. Toho může být dosaženo pouze pomocí fotoaparátu se speciálním objektivem!

Film Christophera Nolana s názvem Počátek pracuje s klasickou optickou iluzí, která je známá pod názvem Schodiště Penrose

Dalším příkladem schodiště Penrose ve filmu je pohyblivé schodiště v Harry Potterovi. Schodiště se může otáčet o devadesát stupňů z jedné pozice do druhé. K dosažení těchto vizuálních efektů a vytvoření kouzel musí být použita pokročilá úroveň koordinace mezi několika týmy; skuteční herci přitom stojí na jednoduchém schodišti, které se pohybuje hydraulicky před zelenou obrazovkou.

Pohyblivé schodiště ve filmu „Harry Potter a vězeň z Azkabanu“ – „Zdolávám schodiště nahoru a diolů,“ říká Harry Potter.

Schodiště ve filmech jsou jedinou příležitostí pro herce, kteří zdolávají schody, které by nemohli zdolat v reálném životě. Neplatí zde přírodní zákony a můžete si dovolit extravaganci, kterou může poskytnout pouze film a speciální efekty. Pokud jde o schodiště v reálném světě, budou vždy vázána limity lidského těla!

Schodiště: Historie skluzů, zakopnutí a pádů…

Architektonické plánování schodišťových systémů kombinuje tvar a funkci, horní a spodní prostor. Schodiště jsou však vždy limitována hranicemi lidského těla – což by mohlo být důvodem, proč se schodiště v posledních několika tisících letech příliš nevyvíjela. Nemluvě o tom, že na schodišti můžeme zakopnout nebo upadnout častěji, než si dokážete představit!

Moderní točitá schodiště

John Templer – profesor architektury na technologickém institutu ve státě Georgia – ve své komplexní analýze schodišť také odkazuje na výzkum, který se uskutečnil během dvaceti let a zkoumal případy uklouznutí, klopýtnutí a pádů na schodech. Nelze však přehlížet epidemii úmrtí a úrazů souvisejících se schodišťovými systémy; tyto vlivné publikace přispěly ke zvyšování povědomí o této problematice, což je zvláště viditelné ve stále stárnoucí společnosti.

Ve společnosti Stannah si dobře uvědomujeme problematiku pádů a zranění na schodištích; vlastní schodiště jsme začali stavět již před více než 40 lety. Ačkoli moderní schodišťové systémy jsou obvykle méně komplikované, vynález schodišťových zdvihacích plošin a výtahů změnil i jejich roli. Do jisté míry jsou pro mnoho starších osob, které se musejí s pohybem na schodišti potýkat, tyto schodišťové výtahy dobrou příležitostí pro zvládání jejich pohybu nahoru a dolů; je to pro ně velmi vítaná alternativa, která eliminuje rizika bezpečnosti na schodišti. Toto povědomí se stává stále důležitějším s postupným stárnutím populace. Nyní žijeme déle a ve více inkluzivní společnosti, potřebujeme více chodítka a invalidní vozíky; proto se schodiště stávají skutečným problémem. Takže, měli bychom tedy považovat schodiště za nějaké „darebáky“? Určitě představují překážku pro všeobecný přístup – obrovskou výzvu, kterou nyní musí řešit moderní architekti. Například, jak by bylo možné vytvořit schodiště přístupné všem? Rampy jsou zřejmým řešením a mohou být velmi užitečné – ale mohou být také velmi kluzké. Po celém světě se objevují nová řešení, například inovativní schodišťové výtahy a další zdvihací technologie, které pomáhají lidem zdolávat konvenční schodiště. Architekti po celém světě také přehodnocují konstrukci schodů a snaží se je přizpůsobit také pro seniory a osoby se zdravotním postižením.

Jaká bude budoucnost pro schodiště v moderní architektuře?

Až do devatenáctého století byly schody jediným druhem přepravy do vyšších pater; dokonce i nyní jsou ve všech budovách schodiště nutností; poskytují bezpečnou cestu v případě nouze.  Při pohledu do budoucnosti je nyní jasné, že moderní architekti se začali při navrhování schodišťových systémů soustředit na přístupnost; domníváme se, že schodiště budou i nadále důležitou součástí budov – i ve velmi vzdálené budoucnosti.

Náměstí Robson Square ve městě Vancouver

Kolem vývoje schodišťových systémů a v rámci revoluce v přístupnosti však vnímáme určitý pocit naléhavosti.  A to je to, co se u schodišť plánuje pro budoucnost: dosažení menší viditelnosti, maskování v méně spletitých tvarech; pocit projíždění po schodech, ne šplhání vzhůru. Hybridní verze schodišť a ramp, které se podobají řešení na obrázku, se začínají objevovat stále častěji a začínají být normou.

Doufáme, že jsme dokázali změnit způsob, jakým vnímáte schodiště ve vašem okolí. Komplexní jsou dokonce i návrhy nejjednodušších schodišť. Vyžadují znalosti, dovednosti a vynalézavost. Uvědomujeme si, že schodiště mohou být strukturou pro estetický obdiv a zdrojem univerzální inspirace, ale musí být také strukturou, která je navrhována daleko pečlivěji, s cílem zajistit bezpečnost a univerzální přístup. Budoucnost vyžaduje jiné používání schodišť; očekává se, že architekti posunou funkčnost a univerzální přístupnost na další úroveň! A my všichni bychom měli nyní udělat vše pro usnadnění pohybu po schodištích!

Zdroj

Templer, John. 1992. “The Staircase: History and Theories”. Cambridge, Massachusetts: The MIT Press.

Wilkes, Joseph A. 1990. “Encyclopaedia of architecture: design, engineering & construction”

Blanca, Oscar Tusquets & Diot, Martine. 2013. “The Staircase: The Architecture of Ascent”

The impossible world of MC Escher, The Guardian

Penrose Stairs, The Illusion Index

Stairs can pose a problem as you get older, The Washington Post

The Spiral Staircase – A pilgrim’s progress, The Independent

The Evolution of the Staircase and Its Urgent Accessibility Revolution, Architecture Lab